Blog

Zážitky ve znamení Francie

09.06.2016 13:09

Pozvání do Zlína

Loni jsem díky projektu Pohádky pro společné čtení dostala pozvání od Celé Česko čte dětem na slavnostní zahájení Týdne čtení dětem, které se konalo ve Zlíně během filmového festivalu. Nakonec jsme se s rodinou rozhodli odjet na celý víkend. Atmosféra byla úžasná, sehnali jsme lístky na premiéru nádherné pohádky Sedmero krkavců, představitele hlavních rolí jsme pak různě potkávali - po zhlédnutí filmu, na autogramiádě, v parku, na slavnostní inauguraci, na rautu... 

Na akci na podporu čtení v rodinách jsme si báječně užili Listování s Lukášem Hejlíkem Eliáš a babička z vajíčka. Ve festivalovém zámku jsme konečně pozdravili ilustrátorku a spisovatelku Renátu Fučíkovou, která představovala svou knihu Jakub a hvězdy. tyto a ještě jiné zážitky nás přivedly na myšlenku, že si z návštěvy festivalu uděláme rodinnou tradici.

Ročník 56 ve znamení francouzské kinematografie

Francouzské filmy miluju, obzvlášť ty starší. Několik týdnů jsem se radovala a těšila hlavně na Muže z Acapulca a pohádku mého dětství Oslí kůže. Těsně před oním víkendem vyšel program a tyto dva filmy byly zařazeny ve dnech po našem odjezdu. Zklamání bylo veliké. Pak jsem začala studovat filmový program pořádně a s dětmi jsme vybírali filmy, které bychom rádi viděli. Nakonec byly čtyři - premiéra Barona Prášila, premiéra valašského rodinného filmu Děda, Mikulášovy patálie a Bella a Sebastian. Všechny čtyři byly plné fantazie, emocí, humoru. Škoda, že takové filmy moc v kinech ani v televizi nedávají. 

Zážitky máme i z francouzské uličky, kde jsme nakonec i nakoupili francouzské sýry, paštiky a klobásy. V zámeckém parku několikrát posvačili výborné palačinky. V zámku strávili snad dvě hodiny na interaktivní výstavě Orbis pictus s všelijakými hudebními nástroji a dalšími inspirativními objekty. Taky jsme letos objevili červený koberec a Kongresové centrum s výstavou klapek. Jedna byla od ilustrátorky Anety Žabkové, se kterou jsme se seznámili na knižním veletrhu Svět knihy 2016.

 

Hrajeme si na knihkupectví - soutěžní příspěvek

20.04.2016 12:14

Do naší soutěže přišel první příspěvek. Děkujeme Janě, která nám podrobně popsala, jak se svými dětmi čte.

 

Naše dvouletá Barunka miluje knížky "odmiminka", já osobně utrácím nejvíce za knihy pro ni. 5ti měsíčnímu Kryštůfkovi nezbývá nic jiného než si s námi pořád číst, už se nevejdeme do pokojíčku. 


Emotikona smile

Na fotce si hrajeme na knihkupectví kam rády chodíme i jen tak se koukat. Barunka je tam moc hodná, nekramaří, ale s opatrností si prohlíží knížky. Někdy se vzbudí v noci a chce si číst, knížky si bere do postele, strká je pejskovi do pelíšku. Díky knížkám a času, který jim věnujeme ve dvou letech mluví ve větách a má excelentní ostré R. Snaží se vyprávět pohádky podle obrázků, reaguje na změny příběhu apod. Mohla bych psát takhle hodiny a hodiny - snad jsem trošku nastínila, že knížky, u nás mají místo i ty staré, ušmudlané, příběhy, básničky, obrázky u nás ožívají denně. Nejen přes spaní, ale i na procházkách, v autě, na záchodě. Když napustím BArunce vanu chce, abych si přinesla židli a čtu jí Honzíkovu cestu..

Zdraví J. Podskalská

Pojďte se zapoji i vy! Soutěž trvá do 10. května 2016.

 
 

Pořád se něco děje

05.11.2015 19:47

Několik týdnů se chystám napsat ohlédnutí za prázdninami a začátkem školního roku. Pohádky pro společné čtení nezahálely a v novém školním roce přicházejí s tradičními akcemi, novými pohádkovými sešity a dalšími aktivitami.

Křest knihobudky ve svitavském parku

Pohádkové dílny na rodinném pobytu v Eko centru Paleta v Oucmanicích

 

 

Pohádková dílna v pohádkovém stanu - 750. výročí založení Poličky, pořádala Městská knihovna v Poličce

video

 

Studijní pobyt v "pohádkové zemi" - sbírání inspirace (Archeologická dílna pro děti v antických vykopávkách na pláži, naučná stezka Pohádková země u Bohinjského jezera, exkurze v hradní tiskárně, nákup pohádkových knížek a dětských časopisů)

 

 Pohádková dílna Tři přání v Týdnu knihoven (Svitavy)  

 

Průběžně vytváříme (ve spolupráci s knihovnami, pedagogy a dalšími odborníky) seznam doporučených knih pro školní knihovny.

Připravili jsme nový pohádkový sešit, který pokřtíme na odborné konferenci Dyskorunka v Praze 26. listopadu.

Na podrobnější informace se můžete podívat do Kalendáře akcí.

Těšíme se na setkání s Vámi třeba u Vás :-)

Hovory k sobě

28.10.2015 17:40

Ohlédnutí za terapií Irvina D. Yaloma

K mým nejoblíbenějším autorům patří knihy amerického psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. V češtině jich vyšla celá řada - Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schpenhauerem a Problém spinoza. Zajímavé je, že tyto knihy a jejich témata ke mně přicházely v době, kdy jsem řešila podobné téma v životě. Poslední byla Léčba Schopenhauerem, kdy jsem připravovala kurzy biblioterapie. Bylo zajímavé sledovat terapeutickou skupinu umírajícího terapeuta, v níž se snažil jeho bývalý klient používat myšlenky německého filozofa k obhajobě svých postojů.
 
 
V nové knize Hovory k sobě/Ohlédnutí za psychoterapií je hlavní postavou sám Yalom (více než osmdesátiletý) a jeho pacienti, kteří za ním přicházejí na základě četby jeho knih nebo jsou to jeho dávní pacienti, s nimiž se znovu náhodně setká. Všichni, tedy i starý psychoterapeut, řeší téma stáří, smyslu života a jeho konce. Snaží se vyřešit dávné křivdy, urovnat své vztahy v rodině, pochopit smysl své práce, vyrovnat se se zhoubnou nemocí, odpustit si. 
 
Starý terapeut překvapuje (často i sám sebe) svou neutuchající zvídavostí, touhou po poznání, vášní ke svému povolání v situaci, kdy prožívá smutek ze ztráty blízkých, řeší zdravotní problémy související s věkem a cítí blížící se konec života. Kniha v českém překladu nese stejný název jako dílo Marca Aurelia, v němž Yalom hledá inspiraci:
"A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávající blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil."
 
Všech deset příběhů v knize přináší naději a hojivou útěchu. Jsou inspirací pro všechny, protože stáří, ztrátě blízkých a blížící se vlastní smrti se nevyhne nikdo.
 

O ženách a o lásce

17.03.2015 18:30

Druhá kniha spisovatelky Edith Holé

Edith Holá je zajímavá osobnost, která se zarývá do srdcí stále více lidí. Její knihy nemohou čtenáři přečíst bez silných emocí. První kniha, Cesta k mým matkám, vypráví příběh adoptované dívky o hledání biologické matky. V druhé knize, O ženách a o lásce, si autorka představuje život dítěte, které ve své děloze odnosí jiná žena a po porodu předá biologické matce. Na knize je pozoruhodné, jak si autorka představuje život těchto tří žen za skoro třicet let. Protože se s Dášou (Edith) už pár let známe díky našim pohádkovým projektům Vítej, kulíšku a Pohádky pro společné čtení, požádala jsem ji o krátký rozhovor.
 
 
Na rozdíl od tvé první knihy, v níž jsi čerpala ze svých osobních zážitků, se kniha O ženách a o lásce z větší části odehrává v budoucnosti. Kdy a jak jsi dostala první nápad napsat knihu o dvou matkách, z nichž jedna předala embryo a druhá dítě nosila ve svém břiše, aby ho pak té první po porodu vrátila?
 
Tak to můžu říct úplně přesně - šla jsem okolo trafiky a upoutala mě obálka jednoho magazínu, kde byl napsán titulek Pronájem dělohy za tři sta tisíc. Došla jsem domů a asi za hoďku se pro časopis vrátila. V noci se mi zdálo, že jsem těhotná, ale miminko patří jiné ženě a budu jí ho muset dát. Probudila jsem se se zděšením, co jsem to svým dětem udělala. Ten sen ve mně byl a já si ho odžila knihou. Psaním si člověk může zažít být tím, kým si v životě třeba netroufne nebo ani nechce.
 
Dnes mají bezdětní manželé několik možností jak mít dítě: vlastní dítě ze zkumavky, dítě ze zkumavky s využitím spermií, vajíček nebo embryí dárců, surogátní mateřství, adopce, pěstounská péče. Zapomněla jsem na něco? Co si o jednotlivých možnostech myslíš?
 
To, co je proti přírodě, za to stejně platíme. Medicína umožnila umělé zásahy do plodnosti. Vypadá to zdánlivě jako zázrak, ale lidi za to platí. O tom už medicína nemluví. Znám ženy, které podstoupily opakovaně IVF a podlomilo jim to fyzické i psychické zdraví. Často by možná to šlo ještě i řešit jinak. IVF by mělo být opravdu jen v závažných případech. Právě jsme pro noviny dělala rozhovor s jedním lékařem a vyplynulo, že často neplodný pár namísto, aby se vyčistili od plísní a leukocytů, využije IVF. Takže tady je vidět , jak moc jsme už proti přírodě. Také se nemluví o tom, že opakované hormonální léčby mohou vést k rakovině u ženy.Kvůli povědomí o svých kořenech bych neumožňovala anonymní dárcovství. Nelíbí se mi to. Člověk má právo vědět, čí geny v sobě nosí. A když půjdu dál za geny, tak čí příběh nese svým životem dál. A to se třeba začíná dít u pěstounské péče, kdy už přijaté děti se stýkají se svými biologickými rodiči, když je to bezpečné. U adopce je to stále tabu a často své kořeny adoptovaný člověk pozná až v dospělosti, pokud rodiče najde. Tohle se u nás také ještě musí změnit. Česká společnost pořád kořeny nepovažuje za důležité. Ale asi nejen česká. To, co se dozvídáme o Norsku, je ještě horší.
 
V souvislosti s tvou odpovědí mě zajímá, co si myslíš o babyboxech.
 
To je prostě menší zlo. Vůbec nechápu biologickou matku, že není aspoň natolik zodpovědná ke svému dítěti, že by papírově zůstala na matrice jeho matka. Aby aspoň jednou si její dítě mohlo zjistit svůj původ. Dříve taková matka odložila dítě na prahu fary. Ve filmech nebo v literatuře je vždy zobrazena, že se jí to udělat nechce, ale okolnosti jí nutí. Často se tím celý život trápí. Poznamená to ji i dítě. Za babyboxy stojí myšlenka, že je pro matky, které by jinak dítě usmrtily nebo odhodily. Doufejme, že tomu tak je. I když si neumím představit, že žena v takovém stavu, kdy je schopna vůbec něčeho tak strašného, zjistí kde je babybox a doběhne nebo dojede tam. Pokud tomu tak je a je méně mrtvých dětí v igelitce, tak pak je dobré, že babyboxy existují. 
 
Pojďme se vrátit zpět k tvé knize. Zajímalo by mě, jak se ti psaly mužské postavy. Přece jen v situacích kolem těhotenství a porodu dítěte stojí tak trochu stranou a žena těžko tuší, co si muž doopravdy myslí a co cítí.
 
Ono vůbec je těžké psát mužské postavy, když jsem žena. Sama často, když čtu od autora, který popisuje ženské přemýšlení, cítění nebo dialogy, tak si říkám, to je blbost. Proto jsem se snažila stěžejní dialogy, aby je přečetl muž. Za každou postavou v knize se skrývá někdo, koho znám nebo jsem znala. Reakce na situace kolem těhotenství nejsou vymyšlené. Často se v páru děje, že se neřekne vše, aby se tomu druhému neublížilo a z toho pak "vznikají" námi milované děti.
 
 Knihy jsou také jako děti. Roste v tobě nějaký další námět? Pokud ano, můžeš naznačit, na co se můžeme těšit?
 
Mám spoustu nápadů. Třeba bych chtěla něco udělat pro předškolní adoptované děti, ale pohádky ke mně zatím žádné nepřišly. Nějaké nápady jsem poslala RC Routa, které pracuje s pěstounskými rodinami při styku s biologickými rodiči. Mám rozepsaný román o lidech na skupinové terapii, ale nepíšu. Vykrystalizoval ve mně pocit, že bych se teď měla o své knižní děti starat, jezdit s nimi na besedy a hlavně zase víc pracovat na sobě, abych měla o čem psát. 
 
Přeju hodně štěstí.

 

Lístek z Lublinu

10.10.2014 18:48

Přede mnou leží pohlednice z polského Lublinu s datem na razítku 7. 10., další tip na výlet od Václava Buriana, přišla včera, 9. října. Už nějakou dobu jsem mu chtěla psát a jeho pozdrav mě přiměl to konečně udělat. Nějakou náhodou nebo vyšší mocí se mi na monitoru objevil nekrolog - Václav Burian zemřel ve středu 8. 10. ve Vídni po konferenci na českém velvyslanectví. Ten mail už nenapíšu a je mi to neskutečně líto.

Hlavou běží vzpomínky na studentské literární soutěže na knižním veletrhu v Olomouci, které vymýšlel a moderoval a moji studenti vyhrávali. Na jeho maminku, která mu fandila. ... Znovu jsme se setkali díky ilustrátorce Magdě Štajnerové, když vydal knížku Housenka na kdouloni s jejími obrázky. Od té doby jsme si psali a jednou za rok zašli na kávu v Poličce, když pobýval na chalupě v Pusté Rybné. Díky němu jsem navštívila Košice a byla nadšena. Loni jsme se šly s Magdou podívat na jeho vystoupení s polskými básníky na knižním veletrhu Svět knihy. Rok mě přemlouval k napsání "slovinského" článku do Listů. Od posledního setkání tu mám kromě tehdy právě vyšlého čísla s mojí pohádkou Zlatovčice komínek knih z jeho nakladatelství, tipy na výlety...

Odešel noblesní, milý a moudrý člověk, jeho myšlenky a básně naštěstí s námi zůstanou.

Sváteční slovo básníka Václava Buriana

https://www.zurnal.upol.cz//zprava/clanek/zemrel-vaclav-burian/

https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/zemrel-olomoucky-publicista-vaclav-burian-20141010.html

Ohlédnutí za knižním veletrhem Svět knihy 2014

18.05.2014 20:53

Díky partnerství s kampaní Rosteme s knihou jsme už pár měsíců dopředu věděli, že se sejdeme 17. května v Praze na Výstavišti. Náš pohádkový tým s našimi příznivci a čtenáři. Několik týdnů probíhaly přípravy, které začátkem května začaly nabírat na intenzitě. Pár dní před zahájenám veletrhu jsme se dozvěděli, že náš program propaguje také slovinská ambasáda a že sbírka lidových slovinských pohádek bude ve stánku Slovinské knižní agentury.

 

V sobotu jsme se postupně sešli v areálu Průmyslového paláce. Nejdřív ve slovinském stánku se slovenistou Mgr. Radkem Novákem a Kouzelnou zahradou. Pak s koordinátorkou vzdělávacích programů Katkou z Ostravy (zrovna pracujeme na přípravách kurzu biblioterapie). Když jsme seděly v Autorském sále na Ivě Pekárkové, přišla ilustrátorka Jitka Zajíčková. Poseděly jsme v kavárně mezi stánky a čas rychle ubíhal. O půl třetí jsme se před sálem Rosteme s knihou potkali s Magdou Štajnerovou a Petrou Antonovovou. Měli jsme štěstí, že předchozí program skončil o něco dřív, a tak jsme měli víc času na přípravu prostoru pro dílničky.

 

Mezitím začali přicházet pozvaní hosté s dětmi i další příznivci či náhodní kolemjdoucí. Krátce jsme představily naše Pohádky pro společné čtení a pak už dostaly slovo šikovné děti. Rozdělily se do několika skupinek - některé se věnovaly výtvarným činnostem, větší školáci se s chutí pustili do společného čtení a vyprávění pohádek. 

Vyměřený čas rychle uběhl, s mnohými jsme se stihli rozloučit jen posunky, že si to důležité napíšeme. Teď už se těšíme, co nového nás s Pohádkami pro společné čtení čeká.

 

 

 

Pohádkové odpoledne v MŠ Květná

19.03.2014 15:01

Jak vzniká kniha?

V pondělí začaly děti v mateřské školce v Květné nové téma Pohádky a jejich ilustrace. Paní učitelku napadlo, že bych mohla dětem ukázat, jak vlastně knížka vzniká a kdo se na tom podílí.
Ve středu po obědě jsem nabalila tašku knihami a pohádkovými sešity, také ilustracemi a novými pohádkami, náhledy z tiskárny s opravami a fotkami našeho pohádkového týmu.
Děti byly zvídavé a všímavé, už toho spoustu věděly. Na závěr jsme si vyprávěli některé pohádky a děti dostaly za úkol dokreslit ilustrace k těmto pohádkám na pracovních listech, které připravily naše ilustrátorky.
Moc děkuju paní učitelce, Anežce, Káje, Anetce, Péťovi, Tomíkovi, Járovi, Lukáškovi, Natálce a Amálce za parádní odpoledne.

Veřejné čtení textů ze šuplíku

12.03.2014 13:41

Nová pohádka na veřejném čtení

 

Březen je měsícem knihy a svátkem čtenářů. Knihovny připravují ještě o něco víc akcí, které mají přitáhnout jejich návštěvníky. Knihovnice z dětského oddělení Městské knihovny ve Svitavách připravily na pondělí 10. března veřejné čtení pro začínající spisovatele.

Sešlo se několik odvážlivců od těch nejmenších přes dospívající až po dospělé. Autor a autorky přečetli své básně, povídky, zamyšlení, pohádky, dokonce zazněla jedna nová písnička.

Představili jsme také jednu šuplíkovou slovinskou pohádku o vílách, skřítcích, obrovi a zvířátkách. Máme ji tady schovanou už přes rok i s ilustracemi našich milých výtvarnic. Budeme se snažit, aby co nejdříve spatřila světlo světa.

Malé dějiny Kouzelné zahrady 1

29.12.2013 12:54

Jak vznikala sbírka pohádek Kouzelná zahrada

 

Na začátku nového roku 2009, v období, které bylo šťastné i velmi smutné zároveň, jsem se rozhodla zaměstnat svou hlavu psaním, na které dosud nebyl čas. V rámci přípravných prací jsem objevila krásné lidové pohádky, které byly pro českého čtenáře nedostupné. Ve stejné době se na mou výzvu na Fléru, že hledám ilustrátora nebo grafika pro svou první knihu, přihlásilo asi 35 uchazečů. Mezi nimi byla i Magda Štajnerová, vystudovaná ilustrátorka a maminka stejně starých dětí. Její obrázky mě natolik nadchly, že jsem zatoužila po společné krásné pohádkové knížce.

 

Během letních prázdnin jsme se pustily do práce – já jsem v lese na Vysočině překládala pohádky ze slovinštiny a Magda v Praze k nim vytvářela úžasné ilustrace. Chtěly jsme vytvořit vánoční dárky pro své děti a blízké. Pohádky vyprávějí o lidských vlastnostech a činech, které se někdy dají napravit a někdy ne. Zábavné bylo hledání vhodného názvu, v úvahu přicházel ještě Zpívající strom nebo Tři přání. Nakonec zvítězil název Kouzelná zahrada, protože se pohádkové příběhy odehrávají v přírodě a celé Slovinsko je takovou kouzelnou zahradou plnou přírodních zázraků.

Na podzim nastalo hledání tiskárny, která by byla schopná a ochotná vyrobit malé množství výtisků ve vysoké kvalitě (pevné desky, kvalitní papír, šitá vazba) za přijatelnou cenu. Byla to cesta pokusů a omylů, zklamání a nadějí. V jedné tiskárně jsem dostala za úkol dodat návrh obálky podle rozkresu. Zkusila jsem vložit dotaz v maminkovské diskuzi na Baby-cafe a okamžitě se mi ozvala fotografka Katka Dupalová a nezištně mi pomohla. Vedle zpracovaného mého návrhu mi poslala ještě svůj, který byl dokonalý. (Asi o tři roky později jsme se u Katky nechali celá rodina vyfotit, bylo to velmi zábavné, i když větrné odpoledne).

 

Stále jsem doufala, že Kouzelné zahrady budou dárky pod několik vánočních stromečků. I když knížky dorazily celkem ještě včas a na první pohled vypadaly nádherně, při prolistování se mi vehnaly slzy do očí. Bohužel následovalo ještě několik reklamací (které naštěstí proběhly bez problémů), než byly Kouzelné zahrady takové, jaké měly být, a dostaly se ke svým čtenářům.

Mezi první patřila moje kamarádka Dáša, knihovnice z Buchlovic, která mě seznámila se spisovatelem, hudebním skladatelem a cestovatelem Lubomírem Müllerem. Lidí, kteří nám fandili, stále přibývalo. Chtěli jsme vydání Kouzelné zahrady nějak oslavit. Byla však zima, děti stále nemocné, lidé v různých koutech naší vlasti i za jejími hranicemi... A pak přišel nápad!

 

... pokračování příště

 

1 | 2 >>