K mým nejoblíbenějším autorům patří knihy amerického psychoterapeuta Irvina D. Yaloma. V češtině jich vyšla celá řada - Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schpenhauerem a Problém spinoza. Zajímavé je, že tyto knihy a jejich témata ke mně přicházely v době, kdy jsem řešila podobné téma v životě. Poslední byla Léčba Schopenhauerem, kdy jsem připravovala kurzy biblioterapie. Bylo zajímavé sledovat terapeutickou skupinu umírajícího terapeuta, v níž se snažil jeho bývalý klient používat myšlenky německého filozofa k obhajobě svých postojů.

 

 

V nové knize Hovory k sobě/Ohlédnutí za psychoterapií je hlavní postavou sám Yalom (více než osmdesátiletý) a jeho pacienti, kteří za ním přicházejí na základě četby jeho knih nebo jsou to jeho dávní pacienti, s nimiž se znovu náhodně setká. Všichni, tedy i starý psychoterapeut, řeší téma stáří, smyslu života a jeho konce. Snaží se vyřešit dávné křivdy, urovnat své vztahy v rodině, pochopit smysl své práce, vyrovnat se se zhoubnou nemocí, odpustit si. 

 

Starý terapeut překvapuje (často i sám sebe) svou neutuchající zvídavostí, touhou po poznání, vášní ke svému povolání v situaci, kdy prožívá smutek ze ztráty blízkých, řeší zdravotní problémy související s věkem a cítí blížící se konec života. Kniha v českém překladu nese stejný název jako dílo Marca Aurelia, v němž Yalom hledá inspiraci:

"A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávající blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil."

 

Všech deset příběhů v knize přináší naději a hojivou útěchu. Jsou inspirací pro všechny, protože stáří, ztrátě blízkých a blížící se vlastní smrti se nevyhne nikdo.

 

Vyšlo v nakladatelství Portál.