Edith Holá je zajímavá osobnost, která se zarývá do srdcí stále více lidí. Její knihy nemohou čtenáři přečíst bez silných emocí. První kniha, Cesta k mým matkám, vypráví příběh adoptované dívky o hledání biologické matky. V druhé knize, O ženách a o lásce, si autorka představuje život dítěte, které ve své děloze odnosí jiná žena a po porodu předá biologické matce. Na knize je pozoruhodné, jak si autorka představuje život těchto tří žen za skoro třicet let. Protože se s Dášou (Edith) už pár let známe díky našim pohádkovým projektům Vítej, kulíšku a Pohádky pro společné čtení, požádala jsem ji o krátký rozhovor.

 

 

Na rozdíl od tvé první knihy, v níž jsi čerpala ze svých osobních zážitků, se kniha O ženách a o lásce z větší části odehrává v budoucnosti. Kdy a jak jsi dostala první nápad napsat knihu o dvou matkách, z nichž jedna předala embryo a druhá dítě nosila ve svém břiše, aby ho pak té první po porodu vrátila?

 

Tak to můžu říct úplně přesně - šla jsem okolo trafiky a upoutala mě obálka jednoho magazínu, kde byl napsán titulek Pronájem dělohy za tři sta tisíc. Došla jsem domů a asi za hoďku se pro časopis vrátila. V noci se mi zdálo, že jsem těhotná, ale miminko patří jiné ženě a budu jí ho muset dát. Probudila jsem se se zděšením, co jsem to svým dětem udělala. Ten sen ve mně byl a já si ho odžila knihou. Psaním si člověk může zažít být tím, kým si v životě třeba netroufne nebo ani nechce.

 

Dnes mají bezdětní manželé několik možností jak mít dítě: vlastní dítě ze zkumavky, dítě ze zkumavky s využitím spermií, vajíček nebo embryí dárců, surogátní mateřství, adopce, pěstounská péče. Zapomněla jsem na něco? Co si o jednotlivých možnostech myslíš?

 

To, co je proti přírodě, za to stejně platíme. Medicína umožnila umělé zásahy do plodnosti. Vypadá to zdánlivě jako zázrak, ale lidi za to platí. O tom už medicína nemluví. Znám ženy, které podstoupily opakovaně IVF a podlomilo jim to fyzické i psychické zdraví. Často by možná to šlo ještě i řešit jinak. IVF by mělo být opravdu jen v závažných případech. Právě jsme pro noviny dělala rozhovor s jedním lékařem a vyplynulo, že často neplodný pár namísto, aby se vyčistili od plísní a leukocytů, využije IVF. Takže tady je vidět , jak moc jsme už proti přírodě. Také se nemluví o tom, že opakované hormonální léčby mohou vést k rakovině u ženy.Kvůli povědomí o svých kořenech bych neumožňovala anonymní dárcovství. Nelíbí se mi to. Člověk má právo vědět, čí geny v sobě nosí. A když půjdu dál za geny, tak čí příběh nese svým životem dál. A to se třeba začíná dít u pěstounské péče, kdy už přijaté děti se stýkají se svými biologickými rodiči, když je to bezpečné. U adopce je to stále tabu a často své kořeny adoptovaný člověk pozná až v dospělosti, pokud rodiče najde. Tohle se u nás také ještě musí změnit. Česká společnost pořád kořeny nepovažuje za důležité. Ale asi nejen česká. To, co se dozvídáme o Norsku, je ještě horší.

 

V souvislosti s tvou odpovědí mě zajímá, co si myslíš o babyboxech.

 

To je prostě menší zlo. Vůbec nechápu biologickou matku, že není aspoň natolik zodpovědná ke svému dítěti, že by papírově zůstala na matrice jeho matka. Aby aspoň jednou si její dítě mohlo zjistit svůj původ. Dříve taková matka odložila dítě na prahu fary. Ve filmech nebo v literatuře je vždy zobrazena, že se jí to udělat nechce, ale okolnosti jí nutí. Často se tím celý život trápí. Poznamená to ji i dítě. Za babyboxy stojí myšlenka, že je pro matky, které by jinak dítě usmrtily nebo odhodily. Doufejme, že tomu tak je. I když si neumím představit, že žena v takovém stavu, kdy je schopna vůbec něčeho tak strašného, zjistí kde je babybox a doběhne nebo dojede tam. Pokud tomu tak je a je méně mrtvých dětí v igelitce, tak pak je dobré, že babyboxy existují. 

 

Pojďme se vrátit zpět k tvé knize. Zajímalo by mě, jak se ti psaly mužské postavy. Přece jen v situacích kolem těhotenství a porodu dítěte stojí tak trochu stranou a žena těžko tuší, co si muž doopravdy myslí a co cítí.

 

Ono vůbec je těžké psát mužské postavy, když jsem žena. Sama často, když čtu od autora, který popisuje ženské přemýšlení, cítění nebo dialogy, tak si říkám, to je blbost. Proto jsem se snažila stěžejní dialogy, aby je přečetl muž. Za každou postavou v knize se skrývá někdo, koho znám nebo jsem znala. Reakce na situace kolem těhotenství nejsou vymyšlené. Často se v páru děje, že se neřekne vše, aby se tomu druhému neublížilo a z toho pak "vznikají" námi milované děti.

 

 Knihy jsou také jako děti. Roste v tobě nějaký další námět? Pokud ano, můžeš naznačit, na co se můžeme těšit?

 

Mám spoustu nápadů. Třeba bych chtěla něco udělat pro předškolní adoptované děti, ale pohádky ke mně zatím žádné nepřišly. Nějaké nápady jsem poslala RC Routa, které pracuje s pěstounskými rodinami při styku s biologickými rodiči. Mám rozepsaný román o lidech na skupinové terapii, ale nepíšu. Vykrystalizoval ve mně pocit, že bych se teď měla o své knižní děti starat, jezdit s nimi na besedy a hlavně zase víc pracovat na sobě, abych měla o čem psát. 

 

Přeju hodně štěstí.