Pohádka z kurzu tvůrčího psaní

Kouzelný Křišťál

(inspirováno ilustrací Jitky Zajíčkové)

napsala Jana Vostalová

Za devatero řekami a sedmero horami leží Království víl. Je to šťastná země, plná blahobytu a radosti. Náš příběh se stal před třemi lety, kdy bylo toto štěstí, a s ním i budoucnost celého Království, vážně narušeno. Rovnováhu a mír v zemi zajišťuje kouzelný Křišťál, jenž leží na tajném místě, které zná jen královna. Tak to alespoň po staletí bylo. Tehdy však Křišťál ukradla mocná čarodějka Melwerin. Přezdívalo se jí také Paní větru. V Království víl zavládl chaos. Nikdo si nevěděl rady, co s tím. Až královna. Zavolala si k sobě tři víly, květinovou, keřovou a tu, která rozuměla řeči zvířat. Královna jim sdělila tu nešťastnou událost. Avšak hned jim také jim řekla, jak svízelnou situaci vyřešit. Všechny tři se měly vydat do sousedního království, kde žila čarodějka Melwerin a získat od ní Křišťál zpět. Víly byly pochopitelně hrdé na své poslání a především si cenily důvěry a velké zodpovědnosti, jež do nich královna vložila.

 

Hned následující den ráno se vypravily na cestu. Díky svým zvláštním kouzlům byly v sousedním království velmi rychle. Jenže dál už byl jejich postup pomalý. Netušily totiž, kde leží sídlo Paní větru. Vyptávaly se každého, koho potkaly. Nikdo jim nedokázal odpovědět. Víly se sesedly na jedné mýtině uprostřed lesa, aby si odpočinuly. Radily se, co dál.

 

„Já myslím, že Melwerin bude mít hrad někde v horách a tady je jen jedno pohoří,“ prohlásila keřová víla.

 

Ostatní s ní souhlasily. Znělo to logicky. Protože jim lidé o hradu nedokázali nic říct, doufaly, že o něm budou něco vědět alespoň zvířecí obyvatelé hor. Proto poslaly na výzvědy tu vílu, která rozuměla jejich řeči. Dívka se kouzlem přenesla rovnou do hor na místo, dostatečně vzdálené lidským sídlům. Sem by se snad zvířata nebála přijít.

 

A skutečně. Netrvalo ani příliš dlouho a objevila se sojka. Zakroužila dívce nad hlavou a posadila se na nízkou větev nejbližšího stromu. Poznala v dívce vílu, proto se jí nebála.

 

„Ty jsi jistě prolétala hory křížem krážem a znáš mnohá jejich tajemství,“ začala víla.

 

„Ano, to je pravda,“ přisvědčila sojka.

 

Víla rychle pokračovala:

 

„Víš tedy, kde leží hrad čarodějky Melwerin? Říká se jí také Paní větru.“

 

„Jistěže vím. Chceš, abych tě tam dovedla?“

 

„Jsi hodná, ale ráda bych se tam dostala i se svými přítelkyněmi. Počkala bys chvilku, než je přivedu?“

 

„Ano, jistě,“ souhlasila sojka.

 

Pohodlněji se usadila na své větvi a trpělivě čekala. Víla se svými dvěma kamarádkami byla zpátky skutečně rychle. Sojka vylétla napřed a víly ji následovaly. Vedeny takovou zkušenou průvodkyní byly před hradem Paní větru za krátko. Poděkovaly sojce a ta odlétla zpět do hloubi lesa. Brána hradu byla překvapivě otevřená. Zřejmě Melwerin nepočítala s nezvanou návštěvou. To dívky využily. Snadno proklouzly dovnitř.

 

Keřová víla vycítila, kde čarodějka skrývá Křišťál. Došly rovnou do sklepní komnaty a opravdu tam našly životně důležitý klenot. Květinová víla se ho dotkla. Křišťál poznal zástupce Království víl a pomocí své znovunabyté magické síly se vrátil na své tajné místo.

 

Víly se užuž chystaly opustit komnatu, když je zaskočila Melwerin. Hrdě vkráčela do místnosti. Bylo naprosté ticho, jen lem jejích bílých šatů jí šustil kolem kotníků. Aniž by se pohnula, proletěl komnatou zuřivý poryv větru. Dívky to však nevyvedlo z míry. Keřová víla napřáhla ruku a překvapená čarodějka byla v mžiku svázaná výhonky větví.

 

„Tohle se ti nevyplatilo, že Melwerin?“ neodpustila si keřová víla poněkud zbytečnou poznámku.

 

„Zahrávala sis s mocnou silou. Chrání celou zemi a už od své podstaty nemůže sloužit sobeckým účelům, o jakých jsi snila,“ poučila ji květinová víla.

 

Pak už se ozvalo jen tiché pop a všechny tři víly zmizely. Vrátily se na nádvoří hradu v Království víl. Předstoupily před královnu. Ta už jim šla s úsměvem vstříc. Věděla, že kouzelný Křišťál se vrátil tam, kam patří. Byla ráda. Jen Melwerin jí kazila radost. Stále tu byla možnost, že se Paní větru pokusí ještě o něco. Proto královna povolala tři vládkyně živlů: Země, Vody a Ohně. Ty přislíbily, že na Melwerin dohlédnou, aby už nikdy neudělala něco, o čem by nikdo nevěděl.

 

Do Království víl se vrátila rovnováha a mír. A od té doby spokojenost v zemi už nic nenarušilo.