Dyslexie

Dyslexie – hodně se o ní mluví, ale ne každý ji zná

PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.

(DYS-centrum^® Praha o.s., Katedra psychologie FF UK)

Na stránkách Maminky maminkám se již delší dobu ukazují upoutávky na projekt Společné čtení, pod kterým je podepsaná A. Vorlíčková – autorka pohádek pro děti, která se rozhodla, že texty i způsob zpracování pohádek přizpůsobí do takové podoby, aby také u děti s dyslexií probudily zájem o čtení. Možná máme dojem, že se o dyslexii v poslední době mluví tak často, že už všichni víme, co to znamená. V praxi se ale často setkáváme se zkreslenými názory, různými mýty a představami, které neplatí úplně přesně.

Dyslexie je pokládána za poruchu čtení, někdy ale také označuje celou kategorii tzv. specifických poruch učení, které se podle svých projevů rozdělují na dyslexii (poruchu čtení), dysortografii (poruchu pravopisu), dysgrafii (poruchu psaní). Málokdy se ovšem setkáme s jedincem, který by měl pouze obtíže ve čtení, ale psaní by bylo zcela v pořádku. Totéž platí obráceně. Výhodou českého jazyka je ovšem jeho jednoduchost při čtení (čteme stejně, jako píšeme), proto se nakonec takřka každý český dyslektik číst naučí a může působit, jako by žádné potíže neměl. Mnohdy se ale ukazuje, že i dospělí s dyslexií čtou pomaleji, nebo se jim hůře čtou neznámé a komplikované texty, nebo při čtení nahlas sice čtou hezky a plynule, ale vydají na to tolik energie, že už jim nezbývá na postřehnutí a porozumění obsahu.

Je těžké říci, kde se dyslexie bere, proč ji někteří trpí a jiní ne. Výzkumy se ovšem shodují, že je způsobena drobnými nedostatky v centrální nervové soustavě, které vzniknou během vývoje před narozením nebo v době kolem porodu. Obtíže ovšem vidět nejsou – ani u dětí, ani u dospělých. V předškolním věku si můžeme všímat tzv. varovných signálů, mezi které často patří pomalejší vývoj řeči a výrazné logopedické obtíže, neobratnost, včetně nechuti malovat a celkově horšího výtvarného projevu, výkyvy pozornosti, obtíže se zapamatováním básniček, menší jazykový cit nebo trable při zapamatování nových slov a názvů. Jestliže má dyslexii někdo z rodičů, je výskyt u dětí také pravděpodobnější.

Na druhou stranu jsou děti, které působí zcela bez problémů a až teprve po nástupu do školy se obtíže projeví. Někdy dokonce až v průběhu školní docházky. Důvodem může být šikovná paní učitelka, která s dětmi pracuje tak dobře, že dokáže drobné obtíže snadno eliminovat. Jiné vysvětlení nabízí, že dítko je velmi šikovné a chytré a svými intelektovými schopnostmi dyslexii tak zvaně kompenzuje. Pak se ovšem někdy stává, že působí jako žák zcela běžný a průměrný, přitom při správném vedení se může ukázat, že je v některých oblastech nadprůměrný a velmi nadaný – odsud bere energii na kompenzaci obtíží, což s přibývajícími nároky školy jde stále hůř. Někdy taková situace ovšem vede ke zkreslenému postoji „Když se víc snaží, jde mu to“ – těžko si ovšem představit, kolik se takové děti, když jim nenabídneme pomoc, musí snažit.

Ve škole se obtíže s dyslexií projevují zpravidla při osvojování čtení a psaní, někdy až tehdy, když se čtení a psaní stane náročnější a děti už nečtou a nepíšou jen pro samotný proces, ale obě aktivity se stávají prostředkem pro učení a vyjádření.

Dyslexie není vidět – proto ji okolí někdy nechápe, nebo odmítá přijmout. Ze stejných důvodů se z ní ovšem může stát „výmluva“ pro nedostatečnou domácí přípravu, celkově horší vývoj dítěte, nezájem o školu apod. Právě proto, že se jedná o celoživotní zátěž, jediným řešením situace je intenzivní práce s dětmi – doma i ve škole. Říká se, že se dyslektici učí jinak. Proto je třeba hledat postupy, jak se mohou naučit, a současně jim pomáhat a cvičit s nimi dovednosti, které se ve škole nedaří a které se čtením a psaním úzce souvisejí (naštěstí v současné době existuje množství pomůcek a učebnic, které se k tomuto dají využít). Mezi dyslektiky je mnoho vysokoškoláků. Zpravidla se ovšem shodnou v tom, že dyslexie je naučila vytrvale pracovat a výsledků dosáhli především tím, že se jim od počátku školní docházky někdo věnoval a pořád pracovali více než mnozí jejich vrstevníci. A navíc našli, v čem jsou dobří a tomu se rozhodli věnovat navzdory škarohlídům, kteří jim říkali, že na to nemají.